Žena v množném čísle
Vítězslav Nezval
Tvé oči dva výstřely naslepo
Dva výstřely naslepo které se neminuly cíle
Tvá ústa jsou rudě natřený člunek
Tvá ústa jsou cukřenka
Ale také pole vlčích máků v němž rozestavili sochy
Tvá ústa jsou schránka na perly
Tvé ruce jsou nůžky jimiž přestřihuješ můj sen
Tvé ruce jsou poupata
Tvé ruce jsou kapky deště
Na ňadrech která tvoří vír
Tvá ňadra jsou přeludy
Tvá ňadra jsou jak cyklon pod nímž se skrývají dva rubínové plameny
Přesýpací hodiny dvě hromádky krupice
Tvá ňadra jsou hadi vyhřívající se na výsluní
Dvě pampelišky
Jak opál
Jak dvojí prásknutí bičem
Jak východ a západ Slunce jak východ a západ Venuše a Jupitera
Tvé břicho je kulový blesk
Mořská bouře a nejsmutnější úskalí
Tvé břicho je vodní kopřiva
Tvé břicho je plavená křída
Rybník uprostřed měsíční noci
Jsi jako z bezové duše
Jak z bílých vláken asbestu rozpáleného v ohni
Jsi jako den přecházející v noc noc přecházející v den den přecházející v přelud
(zkráceno)
Malby olejovými barvami a kreseby suchým pastelem Jiřího Ročáka, inspirována básnickou sbírkou Vítězslava Nezvala Žena v množném čísle z roku 1936, je poctou ženám a ženskému tělu. Je vyprávěn příběh, který vnímá ženský akt nikoliv jako konečný obraz, ale obraz, který je zastaveným dechem, okamžikem mezi světlem a stínem, mezi tím, co je vidět, a co zůstává tušené. Je to dotek beze slov, dotek mezi štětcem a plátnem, mezi očima a tím, co zůstává skryto našim pohledům. Tělo, nahé a nechráněné, se rozprostírá jako krajina – plná zaoblení, stínů a vzpomínek. Je to pradávný jazyk, kterým hovoří barva a světlo. Křehké, a přesto nesmírně silné.
Každý tah barvy je jako šepot, zpověď, sen. Každé tělo zde nese svůj čas, svůj vnitřní rytmus, svou hlubokou přítomnost. Barvy, které jsou vrstveny v jednotlivých nánosech jemného pigmentu, se rozvíjejí jako květ v soumraku – pomalu, ale s jistotou každého tahu štětce. Olej a pastel. Dvě cesty, kterými barva dýchá. Jedna těžší, druhá lehká – jako dech a dotek. V obou se rodí ženský akt – ne jako zobrazení, ale jako přítomnost tušeného tajemství.
Jiří Ročák přistupuje k ženskému aktu s respektem, hloubkou a osobním pohledem. Jeho práce nejsou jen záznamy tvarů, ale odrazem emocí, vztahů a identity. Je to pozvání k vnímání krásy ženské křivky a ladnosti tvarů. Tělo je zde středem světa. Tvárné, měkké a ladné. Malované nikoliv jen pohledem zvenčí, ale citem, který vnímá všechny tajemné světy ženy.
A tvář – tvář je zrcadlem. Nese celou váhu nevyřčeného. V barvách se mísí stín s tajemstvím, záře s tichem.
Suchý pastel šeptá. Olej zpívá. Obě techniky zde nacházejí společný jazyk – jazyk těla, které nemá potřebu nic vysvětlovat. Stačí být.
Výstava je ódou na ženskost. Na to, jak se světlo láme na kůži, jak barva ožívá ve výrazu, jak se tvář a tělo stávají nositeli příběhu beze slov. Je to intimní rozhovor – mezi umělcem a modelem, mezi divákem a obrazem.
